Jára Cimrman, Brno a Řečkovice

níže hnědým písmen 22.1.

 

Město Brno navštívil Cimrman poprvé na konci 19. století, kdy jej zcela fascinoval žalář národů hrad Špilberk. Jako průkopník kinematografie zamýšlel natočit v Brně protihabsburskou Špilberskou trilogii. K tomu ale nakonec nedošlo. Přesto Cimrmanovy snahy na poli kinematografie vrcholí otevřením prvního kina na Moravě a to na brněnském Náměstí Svobody v červnu roku 1907. O celé dva měsíce dříve než bylo otevřeno první kino v Praze.

 

Cimrman uvádí několik bodů, které bude nutno splnit, aby se Brno stávalo stále mocnější, známější a světovější. Zachovalo se však jen několik z nich:

  • Vyhnat cizáky – splněno rozpadem Monarchie v roce 1918

  • Zrušit závislost na Vídní – splněno rozpadem Monarchie v roce 1918

  • Vytvořit vlastní malé moře – splněno výstavbou Kníničské přehrady

  • Vytvořit vlastní řeč  - splněno, vytvořen brněnský hantec

  • Zrušit tramvaje a zavést šaliny – splněno v rámci předchozího bodu

  • Vytvořit vlastní čas – splněno, Brno má již od třicetileté války svůj čas. Poledne zvoní na Petrově již v 11 hodin.

  • Realizovat orloj originálnější než v Praze či Olomouci – splněno, nový orloj ve tvaru vibrátoru stojí na náměstí Svobody.

  • Realizovat jezdeckou sochu originálnější než v Praze či Olomouci – splněno, jezdecká socha stojí na Moravském náměstí

  • Ignorovat vliv Prahy a rozvíjet vlastní kulturu – splněno částečně, zhrzenost přetrvává

  • Postavit nové historické centrum – nové Jižní centrum je zatím bohužel jen v plánech včetně nádraží.

Cimrman si povšimnul, že moravští úředníci nejsou v Brně tak iniciativní a dochvilní jako úředníci němečtí. Aby tuto zdánlivou nevýhodu vykompenzoval, navrhl Cimrman úpravu kalendáře pro město Brno. Ten by se lišil od kalendáře doposud používaného tím, že kalendářní den by pro potřeby pracujících končil až následující astronomický den v poledne. Výhoda by byla nesporná. Když něco nestihnete před reformou například do 16. května, po reformě byste na to měli ještě další dopoledne. A tak by se nejen předcházelo přepracování a nestíhání termínů, ale také snížila uspěchanost a tím se zvedla i atraktivita města Brna. Bohužel městská rada s německou většinou tento pokrokový návrh zamítla. 

 

Při svých návštěvách Brna se Cimrman seznámil i s brněnskou řečí, která byla tehdy slepencem českých a německých slov s koncovkami závislými na tom, zda je mluvčí české nebo německé národnosti. Cimrman se zde pohyboval jako doma. Není divu, vždyť jeho otec Cimrman byl Čech a matka Jelínková Rakušanka. Ovládal tedy oba jazyky a tak rozuměl všemu. Přestože se Cimrman pokoušel reformovat i český jazyk, do vývoje brněnské řeči pravděpodobně nezasáhl. Zdá se ovšem, že se Brňáci v pozdější době inspirovali jeho zásadou „hlavně žádné zdrobněliny.“

 

Bohužel si Vídeňák Cimrman znepřátelil moravské obyvatele města Brna svým návrhem reformy názvů měst a vesnic Monarchie. Navrhoval totiž rozdělit města do čtyř kategorií podle jejich významu. Jednotlivé kategorie by se odlišovaly koncovkou. Tam, kde současná koncovka dobře nevyjadřuje charakter města, navrhoval Cimrman její změnu.

 

1.     města nejvýznamnější, koncovky -ín, -ien, -ün (Wien, Brün, Prešpurkín)

2.     města významná, koncovka -ec, -tz (Gratz, Hradec, Liberec, Pražec)  

3.     města historická, koncovka -ov, -au (Vyškov, Tišnov, Znojmov)

4.     města ostatní, koncovka –ice, -itz (Budějovice, Bučovice, Ostravovice)

5.     vesnice české, druhé jméno Ves nebo Lhota (Stará Lhota, Nová Ves)

6.     vesnice německé, koncovka -dorf (Drosendorf, Hausdorf)

 

Brňáci moravské národnosti mu vyčítali, že typická brněnská místní koncovka –ec charakterizuje až města druhé kategorie a také to, že v klasifikaci použil německý název jejich města.

 

V roce 1912 putoval Jára Cimrman v Vídně do Čech. Původně plánoval realizovat cestu vlakem. Vzhledem k tomu, že to byl velký škrťa, koupil si ve Vídni jízdenku pouze do Brna. Předpokládal coby znalec poměrů na CK dráze, že bez problému pojede dál na černo. Bohužel narazil na velmi svědomitého konduktéra a tak byl již ve stanici Brno-Židenice z vlaku vyhoštěn. Rozhodl se tedy, že bude pokračovat po svých. Popojel ještě zánovní brněnskou tramvají do Králova Pole. Zde se seznámil s jedním místním cihlářem z medlánecké cihelny. (někteří badatelé uvádějí, že to byl otec herce Karla Högera). Ten jej doprovodil do jedné z řečkovických hospod (někteří badatelé tvrdí, že to byla hospoda u Cupáků). Nakonec se v Řečkovicích nějaký čas zdržel. V medlánecké cihelně se přiučil cihlářskému řemeslu. A navrhl cihlářům, jak zpeněžit nepovedené rozbité cihly. „Nejprve je rozbijeme na jemnou drť a tu pak nabídneme na zpevnění plochy blátivých tenisových hřišť brněnské smetánky v městském parku Lužánky“. První obchod se podařil. Bohužel cihláři nedokázali ručně rozdrtit cihly na velmi malé kousíčky. A tak na hřištích značně trpěla obuv hráčů a míček se odrážel od země docela chaoticky. I když se tato předchůdkyně antuky neujala na tenisových hřištích, našla zcela jiné a zcela lidové využití pod názvem Řečkovická hrobová drť.

 

Docela nedávno byl při demolici jednoho z řečkovických domů nalezen fragment Cimrmanovy jednoaktové opery „Padla z cihelny“. Existují dva názory na její obsah: Buď pojednává o lidové veselici po ukončení práce v medlánecké cihelně nebo je to příběh nešťastné lásky: Dívka nese svému snoubenci opravujícímu komín medlánecké cihelny svačinu, vyleze za ním nahoru, zakopne, spadne dolů a zabije se.

 

V roce 2016 navštívil Cimrman Řečkovice podruhé, aby doladil výrobní proces hrobové drti. Chystal se vynalézt mechanickou drtičku, která by dokázala vyrobit ze zlomků cihel drť tak jemnou, že by byla použitelná i jako bezblátivý povrch tenisových kurtů. Tehdy si místní postěžovali, jaké mají těžké pořízení s brněnskými trhovci, překupníky a obchodníky. „Když nechtějí, abychom jim rozuměli, začnou spolu mluvit tou svou hantýrkou a my jim nerozumíme vůbec nic. Ale oni nám rozumí vše. A tak nás snadněji oblbnou. Co s tím, jak z toho ven?“ Cimrman se zamyslel a jeho geniální mozek znalý i hanáčtiny na to přišel: Navrhl používat k utajení smyslu řečkovických vět názvy okolních vesnic a městeček, nejlépe těch s koncovkou -ice. „To vám pak zejména poněmčenci nebudou rozumět vůbec.“

 

A tak možete řéct, že máte:

ve vlaku hustopeče,

ve šrajtofli nicmanice,

nebo taky chudčice

na véšku maloměřice,

na vodu kašnice,

s robó blažovice,

ze psa bojanovice,

z děcek radostice,

okolo stola židlochovice,

pod okama modřice,

nad čeliskem vlasatice,

a po pátku sobotovice,

na nedělu těšetice,

při zkóšení pohořelice,

jindy špatné tušimice,

u splavu šumice,

v komíně černovice,

ze střech seró holubice,

ty nezvané hostěnice.

 

Před deštěm je suchov

 nebo taky sušice,

po dešti zas blatnice,

v lednu lednice,

v květnu teplice,

v srpnu vedrovice,

v září eště jinačovice.

 

Na lóce pasem konice

nebo taky kobylnice,

v tróbě máme husovice,

a to só pak žeravice,

nebo taky žerotice,

a nakonec lelkovice.

 

Sem tam deme na bránice,

na ogary berem kyjovice,

a dyš nebudó mírovice,

nech dó na prdelovice.

 

Co znamenajó tyto vémyslice,

nebudó mět v Brně ponětovice.

 

Cimrmanův nápad se zpočátku ujal a tak Řečkovičtí dokázali snadněji vyzrát nad brněnskýma borcama i chlapama z okolních vesnic. Jenže někteří Brňáci si našli manželky v Řečkovicích. No a znáte ženské. Co neví, to nepoví. A tak, jak to už v případě Cimrmana, mistra slepých uliček, bývá téměř pravidlem, i tato tajná řeč vyšuměla do ztracena. Jen v brněnském hantecu se několik cimrmanovských výrazů, jako například židlochovice, hustopeče, domášov či voděrady, dochovalo do dnešních dnů.

 

Přesto si řečkovičtí Járy Cimrmana patřičně považují. Na počest tohoto mistra slepých uliček pojmenovali jeho jménem jednu z místních slepých ulic. A za Zamilovaným hájkem má tento velký Moravan i svou studánku.

 

V Brně je situace mnohem horší. Kino na brněnském Náměstí svobody je již nějakou desátku let zrušeno. Na Řečkovickou hrobovou drť narazíme na brněnských hřbitovech jen ojediněle. Jeden Cimrmanův nápad je však v Brně občas realizován. Je to městská pláž. Na kamenné náměstí se naveze písek, přivezou se lehátka, nainstalují se slunečníky a dočasný stánek s občerstvením. A obyvatelé přilehlých domů se tam mohou slunit. A kolemjdoucí zase obdivovat snad nejslavnější a nejpoužívanější Cimrmanův vynález, dvoudílné plavky.

 

Můžete o tom pochybovat, můžete i protestovat,

ale to je tak vše, co se proti tomu dá dělat.