Zabóchla sem se v Jugošce

(š) Trachťa

Volný překlad do moravštiny následuje dole

 

Só temu už dvě pětky járů, co sem byla s kámoškó na poznávačce v Jugošce. Valili sme basem a na traťůvku sme razili morgen. V Mikulovskym štatliku přihópl do basu borec asi tak pět pětek járů na tachálu. Zaševelil, že mu hókajó Jindra a vod teďka nás bude servisovat. Huba mu valila jak šlejfiřce. 

 

V tomtok Štatlu vegetil Žanek Štrausůj, tadyk biflil na vysočině Nikola Teslůj, tomutok lenu hókajó Drávské, tomutok zaséc Sávské, ve štatlu Karlovac čechrujó pivsona Karlovačko a tymtok berglám hókajó Velebit a valí tam len Paklenica a do jeho gajblu hodíme taky čuz. A dyž sme gómali, že už bude chvilec klides, nahodil hantec vo lapání bronza, ozónové lochně, vo počágru nebo vo chálce.

 

Ve štatliku Nin kósek vod štatlu Zadar nás Jindra nadirigoval do apartmánovéch cimer a hodil páru. Mórgen skamasi přiklapal, nasáčkovali sme se do basu a valili na vélet. Celé deň do nás klavíroval fůru storek, gómek aji numer. Po véči zaséc hodil páru. Nikdo negómal kam, nikdo negómal proč. Dyž nekdo hodil dotazník, nevyvalil nic. Házeli sme smuténku, takové sympoš a nebalil nás. A takto vodsypával deň za dněm. Mórgen po chálce vélet, véča v pět odpo a potem kópačka. No bez Jindry. Špicové dni, nebál věčinó modré, teplotechna, no žádné pařáky.

 

Deň před víkem této špicové dovči sme vpluli do bagančat, do báglu mázli butelu s vasrůvkó a hodili směrovku do zakonzervovanéch berglů, kerém se hóká Paklenica. Bačuje tu těžká sahara, akorát v hrubém gajblu valí přes grymle len Paklenica, kerému tu na cedulách hókajó nóbl Paklenica river. Byly sme s kámoškó natěšené, že Jindra poklape s nama. Ale né. Že poklape finišové na víku lajny. A tak sme akorát špekulirovaly, keho tu má natajno. No nic sme nevygómaly.

 

Len aji bergle a grymle vokolo nás byly parádní. Eště nikdy v lajfce sem neco takovyho nezgómla. Dva kilce před endůvkó štreky sem zgómla na grymlách sajtnu prčí. No rohatec mě to visel. Čuměla sem na ně, zapackovala a hodila kostru kántry. Nic moc pecka, enom trocha malinovky. No zkésly sme tam ňáké tajm, než malinovka s helfkó šňuptychla hodila stopku. V haksně répalo a tak sme klapali langzam. Za čtvrt hoďky nás doštychl Jindra. Na sólovku, bez kocóra.

 

Dyž zgóml, vo co fičí, vynoroval z mošny vatůvku a peroxid a vypucoval mě šrám. Hercna mě začala rumplovat, v jeho kolkách bylo neco šalinovyho. Zaševelil, že mne lapne za pazóru, aby se mě lepšéc šnekovalo. Bafla sem ho teda za pazóru a byla sem z toho tak špicově naladěná, že sem na répání v haksně nehodila ani vzpomínačku. Takové radovanec na mě hópl snáď po dvóch pětkách járů. Nemám v merku, kadyma sme klapali, enom ten radovanec. Doklapali sme k basu. Jindra zrechnoval svoje turisťáky, nasáčkovali sme se do basu a razili na traťůvku.

 

V Ninu sem hodila somr, aby po véči Jindra hodil repete čuz na muj šrám. Doklapal a dovalil novodurové flastr. A šalinové mazec valil repete. „Tvoje kolky só tak fajnové a hajcujó“, špitla sem. „Gómu“, rozhodil kótky Jindra, „gróňé špicově“, zašveholil a dal si vodlet. Byla sem z něho aus, těžké radovanec a chmurka v holpecu.

 

V šlusové deň sme měli volnoběh. Po véči sme se nasáčkovali do busu a vzali dráhu. Jindra každému zahemžil klepetem a mě k temu vysadil lóbanec. Nemám už v merku, jak sem doklapala na domášov. Ten radovanec v hercně hajcoval eště čtyry metry. Můj staré to zapsal, no gómal, že to uvařila atmoška v Jugošce.

 

Metry hrnuly a do hercny nastepovala tóha dat si s Jindró scuka. Nasmykovala sem do cestovky a škemrala o fónyho numero. Ze startu nechceli šplíchnót. Tak sem mázla do placu storku vo šrámu a že bych chtěla Jindrovi hodit děkovanec. Nahodili soráč a šplíchli.  

    

Tédeň odvalil do kopru a já sem házela sicnu v kéru na Lesné u Jindry a jeho stařky. Rozklepaná vod radovanca. Hodila sem mu repete děkovanec za zaflastrovanó hnátu. Dyž byla stařka v kuchči, šplíchla sem mu, co uvařil v mojé hercně. A že bych měla tóhu semo tamo uvařit nějaké lauf. „Soráč,“ zašveholil Jindra, „helfnul jsem v Jugošce hafo hajfám. Nekerém sem vysadil kysanec, druhé sem lapl za pazóru, iném rozhajcoval hercnu. To se tak nekdy semele. No toto všecko musí zvostat zaparkované v Jugošce. Tady sme ve Štatlu a to só dva vály. Dyž je prokvrdláš, kózlo Jugošky se vypaří a k tobě na Moravskó hródu přišontá další chmurka. Neházé šak smuťku, fósaté ninské anál šrajbčí: Kdo už kempoval v Ninu, aspoň jednó naklape curyk.“  

 

Hlavní menu

 

Zabóchla sem se v Jugošce

Volný překlad do moravštiny

 

Só temu už dvě pětky járů, co sem byla s kámoškó na poznávačce v Jugošce. Valili sme basem a na traťůvku sme razili morgen. V Mikulovskym štatliku přihópl do basu borec asi tak pět pětek járů na tachálu. Zaševelil, že mu hókajó Jindra a vod teďka nás bude servisovat. Huba mu valila jak šlejfiřce. 

Je tomu už dvacet let, kdy jsem byla s kamarádkou na poznávacím zájezdu v Jugoslávii. Jeli jsme autobusem a na cestu jsme vyrazil ráno. Ve městě Mikulov přistoupil do autobusu asi padesátiletý muž. Oznámil nám, že se jmenuje Jindra a od této chvíle se bude o nás starat. Byl velmi ukecaný.

 

V tomtok Štatlu vegetil Žanek Štrausůj, tadyk biflil na vysočině Nikola Teslůj, tomutok lenu hókajó Drávské, tomutok zaséc Sávské, ve štatlu Karlovac čechrujó pivsona Karlovačko a tymtok berglám hókajó Velebit a valí tam len Paklenica a do jeho gajblu hodíme taky čuz. A dyž sme gómali, že už bude chvilec klides, nahodil hantec vo lapání bronza, ozónové lochně, vo počágru nebo vo chálce.

V tomto městě žil Johan Štraus, tady studoval vysokou školu Nikola Tesla, tato řeka se jmenuje Dráva a tato zase Sáva, ve městě Karlovac čepují pivo Karlovačko a tyto hory se jmenují Velebit, teče tam řeka Paklenica, jejíž údolí také navštívíme. A když jsme mysleli, že bude chvíli ticho, rozhovořil se o opalování, ozonové díře, o počasí nebo o jídle.

 

Ve štatliku Nin kósek vod štatlu Zadar nás Jindra nadirigoval do apartmánovéch cimer a hodil páru. Mórgen skamasi přiklapal, nasáčkovali sme se do basu a valili na vélet. Celé deň do nás klavíroval fůru storek, gómek aji numer. Po véči zaséc hodil páru. Nikdo negómal kam, nikdo negómal proč. Dyž nekdo hodil dotazník, nevyvalil nic. Házeli sme smuténku, takové sympoš a nebalil nás. A takto vodsypával deň za dněm. Mórgen po chálce vélet, véča v pět odpo a potem kópačka. No bez Jindry. Špicové dni, nebál věčinó modré, teplotechna, no žádné pařáky.

V městečku Nin nedaleko města Zadar nás Jindra nasměroval do apartmánů a vypařil se. Ráno odkudsi přiběhl, nastoupili jsme do autobusu a jeli na výlet. Celý den nás zásoboval spoustou příběhů, vědomostí a čísel. Po večeři se zase vypařil. Nikdo nevěděl kam, nikdo nevěděl proč. A když se jej někdo zeptal, neprozradil nic. Byly jsme smutné, takový sympaťák a neměl o nás zájem. A takto ubíhal den za dnem. Ráno po jídle výlet, večeře v pět a pak koupání. Ale bez Jindry. Krásné dny, většinou jasno, teplo ale žádné pařáky. 

 

Deň před víkem této špicové dovči sme vpluli do bagančat, do báglu mázli butelu s vasrůvkó a hodili směrovku do zakonzervovanéch berglů, kerém se hóká Paklenica. Bačuje tu těžká sahara, akorát v hrubém gajblu valí přes grymle len Paklenica, kerému tu na cedulách hókajó nóbl "Paklenica river". Byly sme s kámoškó natěšené, že Jindra poklape s nama. Ale né. Že poklape finišové na víku lajny. A tak sme akorát špekulirovaly, keho tu má natajno. No nic sme nevygómaly.

Den před koncem této skvělé dovolené jsme si obuli pořádné boty, do batohu strčili láhev s vodou a zamířili do chráněných hor, které se jmenují Paklenica. Panuje tu velké sucho, jen v hlubokém údolí se valí přes kameny řeka Paklenica, kterou tu na poutačích nazývají vznešeně „Paklenica river“. Těšili jsme se s kamarádkou, že Jindra půjde s námi. Ale ne. Že půjde jako poslední na konci řady. A tak jsme jen spekulovaly, koho to tu zatajuje. Ale na nic jsme nepřišly.

 

Len aji bergle a grymle vokolo nás byly parádní. Eště nikdy v lajfce sem neco takovyho nezgómla. Dva kilce před endůvkó štreky sem zgómla na grymlách sajtnu prčí. No rohatec mě to visel. Čuměla sem na ně, zapackovala a hodila kostru kántry. Nic moc pecka, enom trocha malinovky. No zkésly sme tam ňáké tajm, než malinovka s helfkó šňuptychla hodila stopku. V haksně répalo a tak sme klapali langzam. Za čtvrt hoďky nás doštychl Jindra. Na sólovku, bez kocóra.

Řeka, hory a skály okolo nás byly nádherné. Nikdy v životě jsem něco takového neviděla. Dva kilometry před koncem trasy jsem uviděla na skalách skupinu koz. Hleděla jsem na ně, zakopla a praštila sebou na zem. Nic moc rána, jen trochu krve. Ale zdržely jsme se tam nějaký čas, než krev s pomocí kapesníku přestala téct. Noha bolela a tak jsem šly pomalu. Za čtvrt hodiny nás dohnal Jindra. Sám, bez ženské.

 

Dyž zgóml, vo co fičí, vynoroval z mošny vatůvku a peroxid a vypucoval mě šrám. Hercna mě začala rumplovat, v jeho kolkách bylo neco šalinovyho. Zaševelil, že mne lapne za pazóru, aby se mě lepšéc šnekovalo. Bafla sem ho teda za pazóru a byla sem z toho tak špicově naladěná, že sem na répání v haksně nehodila ani vzpomínačku. Takové radovanec na mě hópl snáď po dvóch pětkách járů. Nemám v merku, kadyma sme klapali, enom ten radovanec. Doklapali sme k basu. Jindra zrechnoval svoje turisťáky, nasáčkovali sme se do basu a razili na traťůvku.

Když uviděl, co se stalo, vytáhl z batohu vatu a peroxid a vyčistil mi ránu. Srdce se mi rozbušilo, v jeho prstech bylo něco elektrizující. Nabídl mi, že mne vezme za ruku, aby se mi lépe šlo. Vzala jsem ho tedy za ruku a byla jsem z toho tak unesená, že jsem si na bolest v noze ani nevzpomněla. Takovou radost jsem nezažila snad dvacet let. Nepamatuji si, kudy jsme šli, jen tu radost. Přišli jsme k autobusu. Jindra spočítal své turisty, nastoupili jsme do autobusu a vydali se na cestu.

 

V Ninu sem hodila somr, aby po véči Jindra hodil repete čuz na muj šrám. Doklapal a dovalil novodurové flastr. A šalinové mazec valil repete. „Tvoje kolky só tak fajnové a hajcujó“, špitla sem. „Gómu“, rozhodil kótky Jindra, „gróňé špicově“, zašveholil a dal si vodlet. Byla sem z něho aus, těžké radovanec a chmurka v holpecu.

V Ninu jsem poprosila, aby se po večeři Jindra ještě jednou nepodíval na mou ránu. přišel a přinesl novou náplast. A elektrizující pocit se opakoval. „Tvé prsty jsou tak jemné a hřejí“, špitla jsem. „Já vím“, usmál se Jindra, „spi sladce“, dodal a odešel. Byla jsem z něj celá pryč, obrovská radost a smutek dohromady.

 

V šlusové deň sme měli volnoběh. Po véči sme se nasáčkovali do busu a vzali dráhu. Jindra každému zahemžil klepetem a mě k temu vysadil lóbanec. Nemám už v merku, jak sem doklapala na domášov. Ten radovanec v hercně hajcoval eště čtyry metry. Můj staré to zapsal, no gómal, že to uvařila atmoška v Jugošce.

Poslední den jsme měli volno. Po večeři jsme nastoupili do autobusu a odleji. Jindra každému podal ruku a mne navíc políbil. Nevím už, jak jsem se dostala domů. Ten pocit v srdci mne hřál ještě čtyři měsíce. Manžel si toho všimnul, ale myslel, že to způsobila atmosféra v Jugoslávii.

 

Metry hrnuly a do hercny nastepovala tóha dat si s Jindró scuka. Nasmykovala sem do cestovky a škemrala o fónyho numero. Ze startu nechceli šplíchnót. Tak sem mázla do placu storku vo šrámu a že bych chtěla Jindrovi hodit děkovanec. Nahodili soráč a šplíchli.  

Měsíce utíkaly a v srdci se zrodila touha setkat se s Jindrou. Zašla jsem do cestovky a poprosila o telefonní číslo. Zpočátku nechtěli říct. Tak jsem jim vyprávěla o svém zranění a že bych chtěla Jindrovi ještě poděkovat. Omluvili se a prozradili. 

  

Tédeň odvalil do kopru a já sem házela sicnu v kéru na Lesné u Jindry a jeho stařky. Rozklepaná vod radovanca. Hodila sem mu repete děkovanec za zaflastrovanó hnátu. Dyž byla stařka v kuchči, šplíchla sem mu, co uvařil v mojé hercně. A že bych měla tóhu semo tamo uvařit nějaké lauf. „Soráč,“ zašveholil Jindra, „helfnul jsem v Jugošce hafo hajfám. Nekerém sem vysadil kysanec, druhé sem lapl za pazóru, iném rozhajcoval hercnu. To se tak nekdy semele. No toto všecko musí zvostat zaparkované v Jugošce. Tady sme ve Štatlu a to só dva vály. Dyž je prokvrdláš, kózlo Jugošky se vypaří a k tobě na Moravskó hródu přišontá další chmurka. Neházé šak smuťku, fósaté ninské anál šrajbčí: Kdo už kempoval v Ninu, aspoň jednó naklape curyk.“   

Uběhl týden a já jsem seděla v bytě na Lesné u Jindry a jeho ženy. Rozechvělá radostí. Ještě jednou jsem mu poděkovala za ošetřenou nohu. Když byla manželka v kuchyni, prozradila jsem mu, co vyvolal v mém srdci. A že bych toužila občas zajít na rande. „Promiň“, dal se slyšet Jindra, „pomohl jsem v Jugoslávii mnoha ženám. Některé jsem políbil, jiné vzal za ruku a dalším rozehřál srdce. To se někdy stane. Ale toto všechno se musí ponechat v Jugoslávii. Tady jsme v Brně a to jsou dva světy. Když je promícháš, kouzlo Jugoslávie se rozplyne a k tobě na Moravu pozvolna přijde smutek. Nebuď však smutná, ve staré ninské pověsti se říká: Kdo už v Ninu byl, alespoň jednou se tam vrátí.

 

Hlavní menu