Jura Šmoranz - meteorolog novátor

 

 

V roce 1991 mi vyprávěl moravskokrumlovský hajný o tom, že má v revíru dva poustevníky cimrmanology. Žijí na kraji lesa v opuštěné chatě. Tato chata byla původně zařízením zrušené obory. Tato informace mi dlouhou dobu nedala spát. A tak jsem se následující léto vydal na objevitelskou cestu, abych se s poustevníky osobně seznámil. Podařilo se mi najít jen jednoho. Jeho malá chaloupka byla k mému údivu příjemná a útulná. Žádná polorozpadlá chatrč. Navštívil jsem jej několikrát.

 

To, co mi vyprávěl, ovšem vydalo za příběhy několika lidových vypravěčů. Vzpamatovávám se z toho doposud. Ale blíží se pomalu pětadvacáté výročí tohoto setkání, a tak jsem se rozhodl postupně hodit obsah své paměti i svých poznámek na obrazovku. Je to takový můj malý kapitalistický závazek.

 

Na obrázku je kresba poustevníka Jury Šmorance v brýlích na čtení načrtnutá kdysi  jeho spolubydlícím.

 

"Narodil jsem se v Brnisku", tak nějak začal své vyprávění Jura Šmoranz, jak se ten poustevník jmenoval. "Moje maminka Kateřina pocházela z podjizerského Liptákova. Otce jsem nepoznal. Přestěhovala se do Brniska za První republiky. Jizerské hory, to je chudý kraj. Ve městečku na jihu teplé Moravy se snáz uchytíte."

 

Sourozenci Jaroslav a o rok mladší Kateřina Šmoranzovi se narodili v liptákovské lesovně v Jizerských horách. Byla to velká sláva, neboť sedmapadesátiletý nadlesní již nedoufal, že se svou o generaci mladší ženou zplodí nějakého potomka. Když se však v roce 1902 přistěhoval do Liptákova Jára Cimrman, začal zkoušet v prostorném návratí lesovny své divadelní hry, zavládla v lesovně tvůrčí nálada a tato změna přinesla po všech stránkách skvělé výsledky.

 

Když Kateřina vychodila rodinnou školu, našla si v prvorepublikovém Brnisku místo služebné na faře. Byla zde spokojená, starý pan farář byl už uvědomělý celibátník. Nevyhledávala muže, vážila si svého dobrého bydla a nechtěla upadnout to klevet. Po boku faráře vedla klidný a spokojený život. Až jednou se v létě roku 1928 objevil na faře muž oděný v černé kutně. Farář mu říkal bratr Jaroslav. Byl to moudrý a charismatický muž v nejlepších letech. Kateřině se líbil a byl jí trochu povědomý. Na otázku, kdo to je, sdělil pan farář Kateřině, že jeho starý dobrý známý, který se přijel podívat do své domoviny z Třebíče.

 

Než se však stačila vyptat na podrobnosti, ležela s bratrem Jaroslavem v peřinách v horizontální poloze. Tento románek trval celé léto. Pak bratr Jaroslav zmizel a nikdo nevěděl kam. Na jaře příštího roku se Kateřině narodil krásný synek a dostal jméno Jiří. Pan farář se snad cítil vinen a tak Kateřinu ani nepropustil se služby. Naopak nechal rozhlásit místními drbnami, že Kateřina byla znásilněna neznámými chachary. A on že vlastně koná dobrý skutek.

 

Jirka Šmoranz zdárně rostl, sílil a překvapoval maminku i faráře svými všetečnými otázkami. Když začal malý Jirka chodit do školy, odlišoval se od svých vrstevníků a dostal okamžitě přezdívku Jura z fary. A to Jura mu už zůstalo. Pan farář se mu trpělivě věnoval a dal mu k dispozici i rozsáhlou farní knihovnu, ve které nebyly jen spisy náboženské. Během Druhé světové války dochodil školu a po válce nastoupil na takzvaný učitelák. Než jej dokončil, přehnal se rok 1948. Ale přesto se mu podařilo získat místo na obecní škole v Písečné. A pro svou oblíbenost rodiči i dětmi tam několik let vydržel.

 

 

Brnisko, kostel Šmoranzova dětství

 

Když začaly v padesátých letech čistky funkcionářů a lidí na významnějších místech, raději se ze školství uklidil. I když byl všestranně šikovný, začal pracovat na nově postavené meteorologické stanici v Tisovci. Když se po roce 1968 začala rozvíjet v zemědělských družstvech přidružená výroba, stal se, aby si vylepšil kádrový profil, zlepšovatelem a novátorem. Později i jedním z poradců nového předsedy JZD Kamenice Aloise Kuby.

 

Neprosadil se příliš, řada jeho návrhů byla nepochopena či dokonce znevážena. Socialistická společnost měla již své osvědčené hrdiny a novátory. Byli to například Vladimír Iljič Lenin, Klement Gottwald, Julius Fučík. A abychom uvedli i nějakou ženskou, tak Maruška Kudeříková. Jeho zásluhy oceňovali jen na teplém jihu Moravy, kde mu říkali Cimrmánek. Čímž mysleli malý či menší Cimrman.  S některými jeho zlepšováky i ztřeštěnými nápady se seznámíme i na tomto webu.

 

Na otázku, proč se z něj stal po sametové revoluci poustevník mi tehdy Jura odpověděl takto: "Nevyzpytatelný kapitalismus, to není nic pro mne. Mám už důchodový věk a cítím se tu nadbytečný. Nechci zabírat místo mladým. Příbuzné tu nemám, potomky taky ne. Osobně toho moc nepotřebuju. Jednou za měsíc zajedu na kole do města pro důchod, jednou týdně si zajdu do vsi nakoupit. Něco si taky vypěstuju. Půda je tu úrodná. Od jara do podzimu je to pohoda. Akorát v zimě, když je moc sněhu, mi občas pomůže hajný. Něco mi přiveze nebo mne vezme do města. Je to moc hodný člověk."

 

Co říci závěrem této kapitoly? Okolo přelomu tisíciletí jsem se opět ocitl na kraji moravskokrumlovského lesa znovu. To, co jsem tam našel se už nedalo nazývat ani polorozpadlou chatrčí. A uvnitř nikdo. Stavil jsem se v hájence. Za posledních deset let se tam vystřídali tři hajní. O Jurovi Šmoranzovi poslední z nich už ani nevěděl. Zmizel neznámo kdy, neznámo kam. Zbyl mi po něm černý vojenský kufr obsahující jeho zápisník s několika málo listy a několik jeho zlepšovacích návrhů a udělátek, která nebyla běžná tehdy a nejsou běžná doposud. Obrázky některých z nich najdete už dnes na těchto stránkách.

 

 

 

 

 

Zpět